Zajímám se docela o záhadná místa i jevy. Hlavně v pubertě jsem hltala nejrůznější knihy o záhadách (Youtube jsem ještě neměla :)) a také nejrůznější pořady, které se záhadným jevům věnovaly. Dnes už se cítím zaměřená trochu "duchovněji" ale tajemno mě láká pořád.
Jako hodně pubertáků, ani mě neminula kratochvíle jako vyvolávání duchů. Ano, děly se věci, ale dnes už bych to neopakovala. Začalo to asi na jednom školním výletě, kde jsme nocovali ve stanech u lesa. Než jsme s kamarádkou usnuly, vyprávěly jsme si strašidelné historky i když hrozilo, že potom nevylezem ani na záchod :)
No zdálo se, že nic jiného, než že se trochu postrašíme se nestane. Dopovídaly jsme a popřály si dobrou noc. Já jsem v ruce ještě žmoulala staniol od bonbónu. Nevím jak mě to napadlo, ale aniž bych kámošce něco řekla, vytvořila jsem ze staniolu kuličku a rozhodla se udělat si malý test. Ležela jsem a v dlani držela kuličku a se zavřenýma očima jsem si pomyslela: Jestli existují duchové, tak at se s tou kuličkou něco stane. Měla jsem zavřené oči a čekala, jestli třeba neucítím, že se kulička hýbe. Necítila jsem nic, ale kamarádka vedle mě vykřikla
"Co děláš?!" Co bych dělala? Zeptala jsem se nechápavě, když jsem otevřela oči.
Její odpověd mě zamrazila: "Ta kulička se vznášela!!" Cože? Nechtělo se mi věřit.. Jenže vím, že kámoška si to nevymyslela. O mém pokusu a otázce na duchy vůbec nevěděla.
Pak přišla éra vyvolávání duchů. A jsem si jistá, že jsem měla více štěstí, než rozumu. Jinak bych si s něčím takovým ani nezahrávala. Děly se opravdu podivné věci a také jsme dostávaly odpovědi na své otázky. Zdálo se to super zábava a adrenalin zároveň. S jednou kamarádkou jsme se tomu párkrát věnovaly. Pak jednoho krásného letního dne jsme šly na třešně. Bylo v jedné zahradě, která byla tak nějak nikoho. Vlezly jsme na třešeň a pochutnávaly jsme si na třešních.
"Au! Neházej po mě třešně!" Křikla na mě najednou kamarádka, která seděla kousek nademnou na jiné větvi. Ale já na tebe nic neházím, bránila jsem se nařčení. V tom přilétla třešeň i na mě. Najednou mi došlo, že to bylo z takového úhlu, že to kamarádka ani hodit nemohla.. Došlo nám, že se tady děje něco zvláštního. Prostě jsme i obě najednou cítily, že tam je "něco" s námi.
Po letech jsme "objevila" anděly. Začala jsem se víc zajímat, co je to vlastně za bytosti a jak s nimi komunikovat. Nemám dar je vidět, ale neváhám se na ně obrátit a vím, že mé prosby nikdy nejsou bez odezvy. Občas vnímám i svého Anděla (strážného). Zvláště jeden zážitek, který ale nechci zveřejnit, mě naučil, že poslechnout Anděla (či intuici) se vždy vyplatí a že jeho varování není bezdůvodné. Tehdy mi to zachránilo zdraví a možná i život. Je to občas takový hlásek v hlavě, který naštěstí poznám. Objednala jsme si u něj i to, aby mi dal najevo, až konečně poznám toho pravého. (To se mi zkrátka nějak nedařilo a já už byla z těch neúspěšných vztahů i seznamovacích pokusů dost zklamaná a otrávená). Tak jsem svého anděla prosila, at mi dá nějaké znamení, at vím, že jsem konečně potkala toho správného. A můj anděl mi vyhověl. V den kdy jsem se poprvé setkala se svým "mužíčkem" se mi v hlavě ozvalo " A máš to :)"
Kromě svého anděla se také někdy obracím na Archanděla Michaela. Je to Anděl ochránce a kdykoliv mám z něčeho strach, obracím se na něj. Duchovno a tajemno je zkrátka součástí mého života.
Téma týdne kterým mě pověřil můj mužíček @jjprac je tedy tajemno ve všech podobách. Další téma týdne je tedy ted na @sili kterou tímto deleguji :)
foto: pixabay