Protože historie není má silná stránka, asi Vás co do plemene odkážu na wiki. Já tu chci hlavně referovat o svých (našich) radostech a strastech spojených s tímto temperamentním plemenem. Maďarským ohařům se totiž občas hezky česky říká (mimo jiné) magoři. Ode mě si ještě díky štíhlé postavě vysloužili přezdívku Vižle.. A když je naše Chilli extrémně roztomilá, oslovuju jí: "Papričko". Psům se to sice má údajně co nejvíc zjednodušit, protože nemají zrovna rozvinuté myšlení (oproti lidem), ale my si myslím, celkem rozumíme. Teda většinou...
Momentálně nám Chilli prožívá svůj 13. týden na světě a společně jsme vkročili do týdne číslo 5, takže si neustále ujasňujeme, kdo že je tu vůdce smečky. Občas vyhrávám já, občas pes. Nemělo by se to dít, ale hanebně přiznávám, že se to děje. Její energie je totiž téměř nevyčerpatelná, zatímco moje zdroje jsou omezené (ale to jí číst nedám, aby toho nezneužívala). Takže hledáme způsoby, jak jí zaměstnat, aniž bychom u toho fyzicky i mentálně zdechli. Takže čmucháme, běháme, házíme (a zpátky zatím nosíme, jen když se nám chce), (ne)posloucháme povely.
Střídavě je jasno, skoro jasno, polojasno, oblačno, zataženo, místy přeháňky, déšť, nebo vyloženě leje.... Takže občas se chováme jako vzorný pes a jindy jako ustřelený kecky. Někdy je to o nervy jak páníčka, tak psa. Jindy jenom páníčka... Vižlí energie se totiž dobíjí zhruba po jedné až dvou hodinách. Moje asi po osmi. Takže si zatím v tomhle směru moc nerozumíme, ale na to si zvykneme a určitě najdeme kompromis (jinými slovy bude dřív nebo později chrápat stejně dlouho jako já, ať se jí to líbí, nebo ne).
Mimochodem když jsme u toho spaní, štěňata mají opravdu fenomenální a pestrou škálu poloh, ve kterých dokáží nejen usnout, ale zároveň v nich spočívat po delší dobu. To, že spí na zádech, břiše, nebo boku je asi jasný. Ale například půlkou těla z gauče, to mě opravdu překvapilo...
Chilli nám zatím taky úplně nesouhlasí s tím, jak striktní jsme v tom, co patří a nepatří na psí talíř, respektive do psí misky a učíme se rozlišovat mezi tím, kde končí miska a začíná páníčkův talíř s jídlem. Tu a tam něco zkusíme vyhandlovat (bez úspěchu) a nebo to ukrást. To jsme ale zjistili, že není dobrý nápad, neb páníček se o svůj talíř (respektive co je na něm) !opravdu! nerad dělí. Zkoušet to tak (snad) už nebudeme.
Vzájemně se sice nebijeme, ale v zápalu hry někdy přichází kousance a škrábance. Holt ještě hledáme hranice toho, co je dobrý nápad, co se smí a co není úplně dobrý nápad a co se nesmí. Pomalu zjišťujeme, že všechno co se jmenuje hračka je fajn, kůže někoho jinýho fajn není a drahý kalhoty/boty jsou vyloženě velký špatný. Holt jsme ještě takový mimino, takže se to učíme.
Bez mučení přiznáváme, že chrápeme v posteli, protože my i sousedi se chceme v noci vyspat a dole v pelechu nám to moc nešlo (nejde). Zahradu totiž nemáme, ale mají jí jiný lidi o kus vedle a tam je to super, protože tam pobíhají další (zatím) skoro stejně velký čtyřnohý kámoši. A všude kolem máme louky, lesy a pole. Takže běhat máme kde.
Trochu nám ještě dělaj problém zvuky. Zvlášť vibrace v telefonu nás teda zneklidňujou výrazně, protože tomu nějak nerozumíme. Občas čumíme na televizi a nestačíme se divit, co to tam dávaj...
Obecně alespoň dosud, zdá se, prospíváme. Chutná nám žrádlo, pijeme, hrajeme si, ale umíme i odpočívat. Někdy je to teda náročný všechno stihnout, protože furt někam jezdíme autem, pořád někoho potkáváme (psi i lidi), ale úspěšně si zvykáme. Teď je naším největším problémem upovídanost. Pořád mručíme, fňukáme, nebo si štěkáním vynucujeme pozornost. A zvlášť to poslední se nikomu moc nelíbí. Mno, kdy je na místě si štěknout, taky teprve zjišťujeme.
Doma se nám jinak moc líbí. Hlavně nábytek je super, protože se do něj dá kousat. Místo toho ale furt dostáváme do tlamy nějaký jiný věci, kterým říkáme hračky. Což nás někdy vytáčí. Všechny...
Smečka je prostě cool, tak snad budeme všichni prospívat a bude to furt prča.
