V tmavé místnosti bez oken se objeví bílé obrazce, bručení pozvolna mění intenzitu a myšlenky jsou trhané, kusé a nedokončené přerušené postnatální reakcí jiného druhu. Sem tam se začínají objevovat barevné tečky. Z bílích obrazců se najednou vynoří postava. Nevím kdo to je, možná že to je princezna ale je tak nějak podivně svázaná. Mám utkvělí pocit že ji hrozí nebezpečí. Vytáhnu meč a jedním máchnutím ji osvobodím. Vím že mi poděkovala než se rozplynula.
Záblesky světla rozloží bílé obrazce a v dálce se začínají rýsovat hory. Potůčky a řeky tvarují údolí a když nad nimi prolétám si uvědomuji že hory v dálce jakoby zůstávali přišpendleny na obzoru. Nejde mi to. Hlasy kolem mě sílí z nelibosti fádní bílé krajiny. Pomalu se vše ponoří do šera. Z šera se vynoří postava se psem jdoucí po chodníku naproti mě. Rozhlídnu se okolo a vím že jsem dvě ulice od domu. Když mě postava muže míjí, ještě rychle si stihnu prohlédnout psa. Je to vlčák.
Udělám pár kroků a otočím se doprava. Tady měla být postranní ulice. Není tu, jen další řada keřů lemuje chodník. Zastavím se a zkouším si ve své hlavě projít okolí abych zjistil jestli tu jsem správně. Moje mysl prolétá každou uličkou na míle daleko. Začínám mít vystrašený pocit, chybí tu vysoká budova na obzoru, ta v které je ta žlutá banka. Obrátím se a běžím k místu kde si myslím že začíná podchod. Mám pocit že by tu měl být, ale není a chybí i celé autobusové nádraží.
Nezbývá než jít ulicí dál. Cesta se mírně svažuje a než si to stačím uvědomit kroky dělají svůj pohyb několik centimetrů nad zemí.
...
