Mě to mrzí, že jediná povinnost, kterou jsem kdy považoval za tak nějak správnou byla ta vakcína. Všem se tu omlouvám, dost často nevím, co mluvím. Čekujte můj blog, jsou dvě v noci... @jan.kotyk Já to všechno jenom moc prožívám a je lepší pro mě některé věci vůbec nevědět. 'No vždyť už je to k zbláznění.' (Kocáb? Nevím to, kdyžtak mě opravte...) Mám prázdnej barák, naši jsou na dovolený, tak si po noci (jedné minimálně) nebo po nocí-ch (!) můžu číst alespoň pár not nahlas. Právě mi škube v levém spánku, tam tam, nad sluchovým centrem... Vždycky jsem si připadal hudebně hluchý, bál jsem se, že notu netrefím, sedět déle u papíru pro mě bylo dřív přijatelnější, spoustu jsem toho vyhmát po čuchu... Já už fakt nevím, jak se komponuje: Dřív jsem tvrdil, že na jeden den stačí jeden dva akordy, ale na to je zas život krátkej s nima ztratit tolik času. Zase když toho dělám nejvíc, co můžu, tak už mi nestačíte Vy, posluchači, protože je toho prostě moc. S improvizacema jsem se dost rychle takzvaně vyčerpal, dobrých bylo těch pár prvních a pak už je to vždycky stejná písnička. Přátelé, zajímali by mě mnohozvuky, takové, které jsou v mé 'Depresi pro varhany', jen na to najít velký a poctivý smyčcový ansámbl. Když nejde ta nabídka přímo ke mně, napíšu si o to, sdílejte mě... ať už se tu něco děje... Senesance je nakonec moudré Otovo slovo, můžeme tu tak žít, jen nepřeceňovat AI, spoustu věcí to nevymyslí, spoustu jo... Já se toho nebojím, mám tak velkou křemíkovou stopu, že tu budu s Vámi furt, Vánoce jsou tady (skoro) a já jdu zítra na koledy na konzervatoř, dárků Ježíšek pár má, ale už to znamená něco jiného, než v dětství. Jednou jsme se o jednom, na který jsem zapomněl, bavili, že si mám dát za okno a už jsem to stihnul zapomenout... Asi tablet? Na noty? Nemám ponětí... Každý den je tak pestrý... Namaluj to na zeď a bude. Kotyčština je prý už nové nářečí, buduju ho hlavně já, ale pár hláškami, jako třeba "'měsíc zpátky', spíš než 'měsíc bez pátků'", už nakažuju rodinu i místní místňáky i nemístňáky a dělat si tak nějak srandu jde furt. Bohužel jen ne se všemi, někdy to situace na šachovnici prostě nechce a někdy to vyjde tak, že už to nejde. Zkuste zadat AI ať vytvoří tak přísnou hudbu jako já... nedá to, ani to hřiště si nevymyslí, natož aby v ní hrálo ty nejjednodušší partie, aby každý to hřiště pochopil. Nebo už jsem jenom 'starej'? Ode mě vždycky srdečně, i ty nejkoupelnější peklíčka, co vznikali tak nějak náhodnými ládováními do kompu. Sry, že se zas vytahuju, asi jde fakt jenom o to, že já grafy dělat nechci, alespoň jsem se přiznal. Dávám jí sem pro zajímavost, dneska se takhle necítím, mám jeno hloubavý večer: Říkám si, to by bylo, kdyby takhle ladil, kupříkladu smyčcový sextet:
Hrozně na tom ujíždím, aby to řezalo. Zvukařina s prófou, co hraje v Irský punkový kapele, byla super. Chtěl si mě konečně i zapamatovat, minule chtěl jenom kontakt, ještě nevím, jak se jmenuje, myslím, že to mám v rozvrhu. Je tu někdo, kdo nepochopil, že se dá k HAMU pracovat? Asi já... Jsem zatčený i v zodpovědnosti autora za své výměšky, nevím, proč už tomu tak dneska neříkat. Tomu zvukaři se líbila moc ta knížka od Petra Koukala: 'Dobře rozladěné varhany', říkal, že v tom Irském punku, který dělá, jsou výchylky 'menší než čtvrttón' jako žádost stylu, válí na housle ala lidové melodie a křiví mu to fakt suprově. Slyšel jsem ho na vlastní uši. Hele: Sorry za ty hemzy vo ladění, já to fakt až tak dobře neslyším, jde mi o tu jednu věc: Pochopit číslo, jako druh napětí a bez redukce na čísla celá jsem se nějakou dobu neobešel. Je to smutný, ale šel jsem ke kořenu a musím říct, že dneska slyšíme tak dobře, že je nám ladění jedno: Respektive: Slyšíme tak dobře, že slyšíme blbě. Jinými slovy: Koho sere temperovaná tercie? ... Když se jí dá vyjádřit téměř totéž, tak proč ne?... Jen ty tercie: ÁÁÁu, znáte devatenáctku? Tak ta je druhá tonikální mollová, kterou jsem našel. No a dneska skončíš mollovým a skončíš mollovým uspokojivě, ale proč? No protože 19 tvl. Říkám si, tak ještě v pohodě, ale když slyšíte 19 subharmonicky tak máte problém, protože každý durový akord je takový parchant, že si říká šestnáctina ku devatenáctině ku čtyřiadvacetině a já jen žasnu, že si to troufá říct až na průvodčí gééé... Fuj prostě tvl, normálně nás to temperované ladění invertovalo. Já vím, jak bylo přirozené končit po f moll v C dur, já vím, jaké bylo se zaokrouhlit kvintovým kruhem, já vím, jaké bylo začít sonátu na antitónice, já vím, jaká byla Cikánská stupnice, když mi ji hrála Kačí Vítečková, že byla na ty housle prostě lepší, než na klavír vím a vím taky, že hrát Irskej punk na housle tu čtvrttonovou odchylku unese skvěle a poutavě a jadrně a cítím obdiv. Já jsem tu od čistoty, ale jaké? Ruce si skoro nemyju, zuby skoro nečistím, vousy skoro neholím, jen ten šampon použiju každej den... Hezoun? Ani ne... Jde mi o čistotu myšlenky a svýho času mě napadaly prostě harmonie, které se celočíselně vyjadřovaly jednodušeji (s patřičným nástrojem), ale zvuk? Ten mě nezajímal... Prostě... Neza(u)jímal. Póza? Ne, jen zájem o frekvenci, mně je fakt jedno, na co to budete hrát, je to kontrapunktická metoda, jako Bach nebo Lasso. Je 2:41, zkusím ještě usnout. Doufám, že se máte dobře! H.
